Rodinná terapie a teórie jin - jangu - Vladislav Chvála,Ludmila Trapková

Metóda dvojice autorov je prepojená s jungovským konceptom animy a anima. Ide o to, že mnohé choroby a problémy v rodinách súvisia s porušením rovnováhy mužskej a ženskej potencie. Mnohé príklady z praxe, ktoré ukazujú problém aj terapiu, dobre ilustrujú jasne podanú teóriu.

Prečítajte si ukážku z knihy

Úvod:

Více než čtvrt století se zabýváme psychosomatickými pacienty. V mém případě nejprve jako gynekolog a porodník, později v rámci specializované ordinace, pak stále více jako rodinný poradce, sexuolog a rodinný terapeut. Akupunkturu jsem se učil jako většina našich lékařů používat nejprve v rámci svého oboru, později se spektrum pacientů nutně rozšiřovalo, až přestal být rámec jediného klinického oboru dostačující. Pak bylo třeba udělat změnu uspořádání.

Když jsem si opakovaně všiml, že zlepšení pacientky s pelvialgií1 vedlo ke zhoršení zdravotního stavu manžela, musel jsem si položit otázku, co to vlastně je za síly, které mezi lidmi v rodině působí. A odtud byl jen krok k rodinné terapii a psychosomatické medicíně. Inspirativní spolupráce s psychology, sociology a rodinnými terapeuty pak vedla k založení Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch.

Zde bylo možné se věnovat pacientům s nejrůznějšími symptomy v každém věku, hodily se znalosti jak ze školské všeobecné medicíny, tak z psychologie a psychoterapie různých škol nebo z oblasti akupunktury a později i homeopatie. Výběr metod, nad kterými se řada klasicky vzdělaných lékařů může pohoršovat, značně ovlivnila sama klientela, převážně chronicky a nezřídka podivně stonající pacienti, jejichž léčba byla v běžné ordinaci neúspěšná. Kontrola samotnou praxí nás nutila hledat prostředky a způsoby, které jsou pro pacienty přijatelné, dostatečně účinné, takže vedou k žádoucí změně. To má samozřejmě své meze, dané jak našim vzděláním, tak společenským postavením nebo dalšími normami. Tak například jsme se nikdy nepokoušeli o léčbu šamanskými metodami, zaříkáváním, hádáním z karet nebo astrologií, protože nám to prostě nepřísluší. A i kdybychom si uměli představit, že i takové prostředky mohou v určitém kontextu ovlivnit složitou psychosociální realitu člověka, ponecháváme si větší míru rozumové kontroly nad léčebným procesem, přestože ve skutečnosti se při něm děje mnoho iracionálního a nekontrolovatelného. A navíc jsme a chceme zůstat integrální součástí vědecké komunity, kam svým vzděláním nepochybně patříme a kam bychom rádi své zkušenosti vraceli k obohacení ostatních kolegů, jak je po léta mezi lékaři zvykem.

Své zkušenosti s rodinnou terapií jsme popsali s dr. Trapkovou v knize Rodinná terapie psychosomatických poruch (Portál, 2004), kde jsme podali základní náčrt našeho přístupu k rodinnému systému jako k sociální děloze. Zmínili jsme sice, že naše zkušenosti se vyvíjely ve vzájemné diskusi z řady zdrojů, mimo jiné také akupunktury a její jin-jangové teorie, ale svědectví o zpětném vlivu naší zkušenosti s rodinami na pochopení systému akupunktury jsme zůstali čtenářům dlužni. Přitom po celou dobu vzájemné spolupráce akupunkturu k léčbě pacientů využívám a nejen to, věnuji se výuce akupunktury. V kurzech IPVZ organizovaných MUDr. Barešovou už řadu let přednáším na téma „Širší souvislosti akupunktury“. Původní záměr těchto přednášek se za celou dobu příliš nezměnil: Byla to reakce na vlastní zmatky, když jsem jako lékař začal do své praxe přidávat odlišný, kulturně vzdálený způsob léčby. Sloučit tak nesourodé způsoby uvažování o zdraví a nemoci, jako je evropská moderní patologická anatomie a patofyziologie a starobylá čínská teorie jin-jangu se může zdát nemožné. Teprve nalezení vhodného přesahu, odstupu, může kriticky smýšlejícímu lékaři umožnit používat obojí. Vhodné zastřešení pro akupunkturu jsme nalezli v systémové a systemické teorii rodinné terapie, ve které se pacientem stává rovnou celá rodina. Vyšší systémové uspořádání kolem nemocného se chová jako celek, kde jednomu co se stane, všem se stane. Jde o systém, který reaguje jako organismus živelně. Nejde jen o součet vlastností jednotlivých členů, ale o systémové vlastnosti všechny přesahující, často rozhodující o symptomu více než jednotlivý organismus některého z členů rodiny. Rodina, zvláště ta současná, nukleární, není konečným organismem, který je ve hře; další, ještě méně viditelnou část představuje rod, vlastně více rodů, když jak známo ženich i nevěsta pocházejí každý z jiného rodu. Jde o organismus vyvíjející se v čase, jehož sotva zpozorovatelné a zapomenuté části se ztrácejí v minulosti, rozvíjejí svůj potenciál v kooperaci či zápase s jinými rody. Mají však na současnost prožívanou každým členem rodiny významný vliv, jak ukázal ve své práci také Hellinger (2000). Přestože teoretické základy k překročení mechanického pojetí organismů položil vídeňský rodák, významný biolog Ludwig von Bertalanff y spolu s Rossem Ashbym už v roce 1940, dodnes není v medicíně obvyklé systémové pojetí zdraví a nemoci, kde rodina hraje klíčovou roli (Bertalanff y, 1976). V době, kdy v našem světě vrcholí kult individuality, zůstala rodina, ze které ovšem každý jednotlivec vyšel, tak nenápadně v pozadí, že jen málokoho napadne hledat v ní zdroj zdraví i nemoci. Rodina v neklidné a překotné době navíc doznává takových změn, že se nabízí otázka, co to vlastně rodina je, zda je vůbec k něčemu dobrá, nebo zda jde o nějaký přežitek starých dob. Není už ani jasné, zda má být tvořena manželským párem muže a ženy, dvěma muži či dvěma ženami, nebo zda stačí, aby péči o děti obstarala matka sama nebo otec sám ve spolupráci se štědrým sociálním státem (bez něhož by to bylo těžko představitelné), nebo rovnou stát bez rodičů, kteří „dítě jen kazí“. Tak soudili ideologové totalitních režimů, již by byli rodinu také nejraději zrušili a děti svěřili ústavní výchově. To se naštěstí nepodařilo realizovat, ale tam, kde byly rodiny kvůli ideologickému teroru silně narušené, jako se to patrně podařilo Rudým Khmerům v Kambodži, stane se země v důsledku zločinnosti nebezpečnou, téměř neobyvatelnou. Přitom formy rodiny, podíl rodových vertikálních nebo horizontálních vazeb jsou v různých společnostech odlišné (Leath Otis-Cour, 2002). Vývoj v samotné Evropě od raného středověku do současnosti nebyl nijak jednoduchý a to, čemu se říká rodina, familia, bylo v různých dobách naplněno rozličným obsahem: od široké rodiny zahrnující jak rodiče a děti, tak sourozence rodičů, případně jejich rodiče, služebnictvo, dříve i otroky, až po úzce vymezenou nukleární rodinu současnou. Názory autorů na stav rodiny ve středověku se někdy až dramaticky liší, rozhodně nešlo o lineární vývoj od klanu k malé, dnešní rodině.

Ukazuje se, že tolik kritizovaná moderní společnost, civilizace ve stavu vysoké komplexnosti a komplikovanosti, není vůbec takovou samozřejmostí, za jakou ji pokládáme. Britský historik Tainer soudí, že jako lidstvo jsme 99,8 % své existence prožili v jednoduchých společnostech a že velké státy, na kterých zakládáme svoje praktické porozumění společnosti, jsou ve skutečnosti neobvyklými anomáliemi lidské existence (Tainer, 1988).
Podle naší dosavadní klinické praxe si dovolujeme tvrdit, že pokud se schopnosti utvářet rodinné systémy a vychovávat-civilizovat děti učíme ve vlastní rodině, je rozpad rodin hlavním zdrojem poklesu stability celých společenství. Zdá se nám pravděpodobné, že základní stav společnosti není ten vysoce strukturovaný, uspořádaný a kultivovaný, jaký najdeme ve výstavných a bohatých, dosud nezdegenerovaných čtvrtích města, ale naopak stav jakéhosi „sociálního bahna“, chudoby, nevypočitatelnosti, jaký spíš zahlédneme na periferii Rio de Janeira, a stále častěji i na okrajích měst evropských. Z tohoto zárodečného stavu, který obsahuje primitivní formy sociálního uspořádání, pestrou směsici psychosociální patologie i potenci k růstu, doslova z hliněných podlah slumů, se čas od času zvedne silou vůle nějaká dvojice, která se rozhodne připravit svým dětem lepší osud, lepší podmínky pro život, než měli oni sami. Je-li jejich vůle dostatečně silná, může být další generace o kousek dál v pevnější, civilizovanější organizaci svého života. Vytváří pevnější struktury, pravidla a společenství, které chrání rodinu s rostoucími nedospělými dětmi. Vzniká rod, celá posloupnost rodin, které se derou ke zdrojům potravy podobně jako rostliny ke světlu.

Látkou, ze které je svět rodu upředen, je příběh. Vyprávění příběhů zakládá kulturu. Náboženství má v tomto procesu významný vliv, všechna velká hnutí se zakládají na velkém Příběhu. V něm má existence každého člověka své místo a smysl, smysl má náš zrod i smrt. Zatímco rodině nebo rodu stačí rodoví bůžci, často předci, kteří bdí nad jejich životy, stabilitě větších populací lépe slouží bůh jediný, vlastně jediný společně sdílený příběh. Ten umožňuje synchronizaci mnoha rodů. Podle profesora řečtiny na Oxfordské univerzitě Doddse (1893–1979) to byla především úzkost v nebezpečném světě rozkládající se Říše římské, co umožnilo rozvoj křesťanství, příběhu přeneseného Pavlem z okrajové Palestiny do Říma, tehdejšího středu světa (Dodds, 1997).

Není náhoda, že křesťanství převzalo významnou část židovské zkušenosti s jediným Bohem, uloženou ve Starém zákoně. Zvláště příběh o vzestupu z bahna ke světlu z egyptského zajetí je pro naše úvahy důležitý. Otroctví líčí tento příběh jako stav bezmoci na dně společnosti, kam jsme se dostali nedodržováním pravidel, která nám zanechali otcové. A čeká nás celých čtyřicet roků na poušti, pokud se chceme dostat zpět na výsluní společnosti. Nejméně dvě generace trvá, než se znovuobjevená pravidla vžijí a než je odčiněn dědičný hřích, totiž to, co zanedbaly generace předchozí. Rodiny, které se dnes vydávají na podobnou cestu, dobře vědí, co to jsou dny na poušti: matky, které samy nedostaly od svých matek, musí dát svým dětem i to, co jim samým chybělo. Jinak se dluh neodčiní.